Problematika převoditelnosti licencí

Argument 1)

• Nový nabyvatel je oprávněn software užívat na základě přechodu vlastnictví softwarové rozmnoženiny a licenční smlouva na něj nepřechází.

Tento argument je zcela nesprávný a byl vypořádán již v rozsudku C-128/11. Právo užívat software vzniká jeho uživateli na základě licenční smlouvy mezi uživatelem a autorem softwaru.

Tento závěr byl akcentován citovaným rozhodnutím např. v čl. 44: „V tomto ohledu je třeba podotknout, že stažení rozmnoženiny počítačového programu a uzavření uživatelské licenční smlouvy ve vztahu k této rozmnoženině tvoří nedílný celek. Stažení rozmnoženiny počítačového programu totiž není účelné, pokud uvedenou rozmnoženinu nemůže její držitel používat.“

Stejný závěr obsahuje čl. 88 citovaného rozhodnutí který uvádí: „v případě dalšího prodeje uživatelské licence, který znamená současně další prodej rozmnoženiny počítačového programu stažené z internetové stránky nositele autorského práva, se druhý nabyvatel uvedené licence, jež byla původně udělena prvnímu nabyvateli uvedeným nositelem práva bez časového omezení a výměnou za zaplacení ceny, která měla posledně uvedenému zajistit odměnu odpovídající hospodářské hodnotě uvedené rozmnoženiny jeho díla, jakož i každý její následný nabyvatel mohou dovolávat vyčerpání práva na rozšiřování stanoveného v čl. 4 odst. 2 této směrnice, a lze tudíž mít za to, že jsou oprávněnými nabyvateli rozmnoženiny počítačového programu ve smyslu čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice a že mají právo na pořízení rozmnoženiny stanovené v posledně uvedeném ustanovení.“

Tvrzení, že nový uživatel je oprávněn daný software užívat na základě vlastnického práva k rozmnoženině softwaru je konstrukce, která nemá oporu v žádném zákonném ustanovení a zcela se příčí závěrům, které v těchto otázkách zaujala relevantní judikatorní praxe (zejména citovaný rozsudek ESD C-128/11, Rozhodnutí ÚOHS č.j. ÚOHS-25008/2021/500/AIv, a další).

Argument 2)

• Dodavatel nemusí dokládat dokumentaci prokazující nabytí licencí či deinstalaci softwaru původním nabyvatelem, ani identifikaci mezitímních držitelů licencí, včetně jejich prohlášení.

V tomto směru nezbývá než opětovně odkázat na výše citované rozhodnutí ESD, které v čl. 70 uvádí: „Původní nabyvatel, který přistoupí k dalšímu prodeji hmotné či nehmotné rozmnoženiny počítačového programu, ve vztahu k níž je právo na rozšiřování náležející nositeli autorského práva vyčerpáno v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24, totiž musí učinit svou vlastní rozmnoženinu v okamžiku jejího dalšího prodeje nepoužitelnou, aby se vyhnul porušení výlučného práva na rozmnožování počítačového programu stanoveného v čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice 2009/24 náležejícího autorovi tohoto programu.“

Zcela bez jakýchkoliv pochybností lze tedy uzavřít, že jako předpoklad převoditelnosti softwarové licence byl stanoven požadavek na deinstalaci, a proto je potřeba prokázat, že k denistalaci došlo. Tato skutečnost je prokazována zejména prohlášením prvního nabyvatele o deinstalaci. Současně je takovéto prohlášení potřeba dokládat u každého mezitímního nabyvatele licencí, neboť bez takovéhoto prohlášení nelze prokázat, že licence je v době převodu na nového nabyvatele trasferabilní.

Stejný závěr přejímá i ÚOHS v citovaném rozhodnutí ÚOHS-25008/2021/500/AIv, který v čl. 337 uvádí: „Jinými slovy řečeno, předložení dotčených dokladů prokazujících legálnost nabytí počítačové rozmnoženiny je obecně stanoveno jako předpoklad pro zajištění možnosti přeprodeje softwarových licencí, tj. tzv. licencí druhotných;“ a dále v čl. 338: „Existuje-li však na základě rozhodovací praxe obecně přijímaný postup, že na základě předložení relevantních dokladů, splněním důkazní povinnosti v souvislosti s vyčerpáním práva autora na rozšiřování díla, je zajištěna obchodovatelnost licencí a jejich legální nabytí.“